Vyhláška č. 137/1998 Sb. vznikla v 90. letech - mimo jiné jako reakce na nový právní stav, kdy technické normy, které byly za minulého režimu jako celek závazné, se v souladu s evropskými zvyklostmi i komunitárním právem staly nezávaznými. Vyhláška si tehdy vypomohla tím, že některé normy, resp. jejich části "zezávaznila". Tím vznikl jakýsi hybrid, který v podstatě provizorním způsobem řešil danou situaci. Nicméně toto provizorium vydrželo dlouhých deset let a v situaci, kdy mělo být nahrazeno zcela novým předpisem, se ukázalo, že ministerstvo opět navrhuje vyřešit stanovení obecných technických podmínek stejným způsobem, tedy část závazných parametrů uvést přímo ve vyhlášce a v ostatním odkazovat na technické normy. Navíc opět zcela nejednoznačným způsobem za použití pojmu "normové hodnoty" a bez konkrétního odkazování na konkrétně specifikované normy nebo jejich části.

Kromě řady jednotlivých problematických ustanovení jsme tehdy napadli zejména tento velmi nepřehledný a právně nejednoznačný legislativní systém, který z normových ustanovení, popisujících de facto optimum, zcela nelogicky činí nepřekročitelné, resp. nepodkročitelné meze. A to s řadou dalších průvodních problémů, jako je mnohdy právně nejednoznačný jazyk technických norem, jejich relativní nestálost a nekontrolovatelnost v rámci jakéhokoliv legislativního procesu a konec konců někdy i špatná dostupnost. O věci jsme jednali s tehdejší poradkyní ministra a pozdější vrchní ředitelkou Ing. arch. Martinou Hovořákovou i s ministrem Jiřím Čunkem, který naše argumenty uznal a přislíbil zahájit přípravu jinak koncipované vyhlášky.

Mezi tím jsme se na věci shodli i s reprezentací ČKAIT a spolu s inženýry postupně vytvořili společnou neformální pracovní skupinu (Mach, Štěpán, Šišma, Bezpalec, Koenigsmark, Peterka), která se vyhláškou začala soustavně zabývat. Na sklonku roku 2008 jsme byli ministerstvem vyzváni, abychom vypracovali analýzu fungování a problémů stávající vyhlášky, což jsme splnili během několika týdnů - díky předchozí přípravě a s pomocí podnětů od řady dalších kolegů, které jsme oslovili v Bulletinu a hromadným mailem. Pak se ovšem celá záležitost opět zadrhla, změnil se ministr a další práce na nové vyhlášce byly svěřeny ministerskému Ústavu územního rozvoje (ÚÚR). Ústav s námi sice měl spolupracovat, ale s jeho tehdejším (později odvolaným) ředitelem přes všechnu naší snahu nebyla rozumná domluva. Mezi tím ministr Rostislav Vondruška podepsal novou špatnou vyhlášku a ta se pod č. 268/2009 stala součástí českého právního řádu.

Počátkem roku 2010 byla zásluhou vrchní ředitelky Martiny Hovořákové obnovena jednání MMR s ČKA a ČKAIT. Přizvána byla také Česká společnost pro stavební právo. Vznikl projekt společné přípravy nové vyhlášky, který ministerstvo přislíbilo financovat, nicméně průtahy se schvalováním tohoto projektu ve vedení ministerstva a následná výměna ministra po loňských volbách opět znamenaly další odsouvání jeho realizace. Mezi tím obě komory pokračovaly alespoň volným tempem v přípravných pracích, ČKAIT se pokusila zkompletovat text vyhlášky se všemi normami, na které vyhláška odkazuje. My jsme pokračovali v inventarizaci věcných problémů, které takto „nakynutá" vyhláška obsahuje. Zajímavé přitom je, že se dodnes nepodařilo zjistit a dohledat, které všechny „normové hodnoty" měl tvůrce předpisu na mysli, a to ani dotazem na samotném ministerstvu.

Nyní - po třech letech pokusů o domluvu s ministerstvem - se rozbíhá další kolo námluv, ochotu k jednání o této věci projevil pan náměstek Miroslav Kalous. Obě komory opět připravují návrh, jak ke zcela novému - přehlednému, právně jednoznačnému a věcně správnému předpisu společně dospět. Z pohledu komor by bylo nejlepší, kdyby se nový technický předpis stal součástí stavebního zákona, měl by tak totiž vyšší právní sílu a mohl by se lépe vypořádat s celou řadou různých resortních podzákonných předpisů, které v současné době byť nepřímo, ale o to hůře, do sféry stavebního práva vstupují. Také by tak snadno nepodléhal změnám, protože by byl schvalován ve standardním legislativním procesu. Určitým vzorem jsou nám přitom německé zemské stavební zákony, které jsou právě takto koncipovány. Ostatně i tuzemské stavební právo bylo kdysi takto uspořádáno.

Jak je vidět, úsilí o koncepční změnu českých technických předpisů ze sféry stavebního práva je během na dlouhou trať. Jakkoliv je to mrzuté, neměli bychom se vzdávat, neměli bychom se smířit s iracionálními vyhláškami, měli bychom i nadále usilovat o vznik rozumně uspořádaného předpisu se správně nastavenými a odůvodněnými závaznými parametry staveb.

Martin Peterka

místopředseda ČKA a předseda pracovní skupiny pro legislativu ČKA

Únor 2011