Ve výše připomenuté přednášce dále konstatoval Jan Patočka, že ztráta historie vede ke ztrátě kulturní identity jedince i celé společnosti. K tomu může dojít i manipulativní dezinterpretací historie, jak se o to pokoušel minulý režim mnoha různými postupy, kupříkladu způsobem učení dějepisu ve škole, unifikovanou podobou muzeí (od prvoka k Leninovi) a dalšími, které měly navodit představu, že historie nebyla ničím jiným než nedokonalým předstupněm současnosti a budoucnosti. Marxistická „kulturní politika“ tak dovršila a trivializovala pojetí dějin jako dějin pokroku, jejichž kořeny již s veškerou jednostranností, a tedy pouze parciální platností tohoto pohledu najdeme už v osvícenských interpretacích dějin člověka v okruhu autorů francouzské Encyklopedie v 18. století. Člověk zbavený plnosti dějin v jejich svébytnosti oproti pouhým nároků dneška je bezbranný vůči tlakům přítomnosti (ekonomické, politické, sociální, ideologické i jiné manipulaci). Takto kultury zbavený člověk je ovšem žádoucí pro mocenské struktury všeho druhu.
Dle Patočky se uchovávání historie děje jejím poznáváním, které je jako každý svou podstatou hermeneutický proces vlastně neukončitelné. Historii uchováváme právě trváním tohoto procesu.
Památky byly od počátku novodobé památkové péče charakterizovány jako hmotné prameny historického poznání. Tyto prameny mají zároveň svou uměleckou, řemeslnou, technickou, intelektuálně-vědeckou a kvalitu i kvality další, které jsou opět historicky založeny. Při poznání památek jsou umění, technika, věda a ostatní obory lidských aktivit uchopovány podstatně ve své historicitě.
Nejvyspělejší metodou poznání památek, které jsou stavbami, je metoda stavebněhistorického průzkumu, která byla metodicky konstituována již ve čtyřicátých letech 20. století doc. JUDr. PhDr. Dobroslavem Líbalem a precizována a rozvíjena jím a jeho kolektivem v dalších desetiletích. Tisíce provedených průzkumů jednotlivých staveb, velkých architektonických areálů i rozsáhlých urbanistických a krajinně urbanistických celků velmi podstatně určily a posunuly naše znalosti historické architektury a jejích dějin na území nejen České republiky, ale i bývalého Československa. I výsledky těchto průzkumových aktivit jsou již významnou kulturněhistorickou hodnotou a třeba je uchovávat ve smyslu péče o archiválie. Životnost informací dobře zpracovaného průzkumu je poměrně dlouhá. Ještě dnes lze dobře pracovat s průzkumovými zprávami starými padesát let. V intervalu dvaceti let však doporučujeme revizi a aktualizaci průzkumových zpráv.
Metodu stavebněhistorického průzkumu převzali v období od 60. do 80. let i zahraniční historici architektury, právě vlivem působení doc. Líbala nejdříve ve Francii a později i jinde. V Itálii je dodnes jako učebnice stavebněhistorického průzkumu na vysokých školách architektury užíván vědecký katalog výstavy Praga le forma della citta, kterou pro Řím v roce 1987 a pro ostatní italská města v roce 1988 připravil kolektiv SÚRPMO Praha pod vedením doc. Líbala. Vypracováním této metody tedy naše věda podstatně obohatila vědeckou práci i v ostatních evropských zemích.
Z uvedeného je zřejmé, že stavebněhistorický průzkum je metoda základního výzkumu v oboru dějin architektury, případně dějin umění. V tomto smyslu ho lze plně srovnat se základním výzkumem ostatních vědeckých oborů.
Zároveň je však – jako zdroj maximálního a vyčerpávajícího poznání stavebních památek – žádoucí i tam, kde se připravuje zásah do památky, který přesahuje běžnou údržbu, tedy při stavbě na památce a změně stavby. Jedině stavebněhistorický průzkum poskytuje projektantovi vskutku dostatečnou předprojektovou přípravu ve vztahu k památkovým hodnotám památky. Provádění stavebněhistorického průzkumu v předstihu před projektem stavby na památce či změny stavby lze přirovnat k významu záchranného archeologického průzkumu. Že přirovnání SHP k archeologickému výzkumu není nijak násilné, dokládá častá spolupráce při zkoumání významných historických areálů (města, hrady atd.). SHP lze proto metaforicky charakterizovat jako nadzemní archeologii.
Stavebněhistorický průzkum nelze zaměňovat s vypracováním a vydáním písemného vyjádření odborné organizace památkové péče, které ve výše uvedených případech může být vypracováno právě na základě již provedeného průzkumu. Jenom touto návazností zabráníme do budoucna zániku historických hodnot našich stavebních památek, který v rámci stavebního boomu v historických jádrech měst byl téměř lavinovitý, snad i srovnatelný se škodami, které na movitém památkovém fondu způsobila kriminalita. Řada tehdy obnovených památek vypadá jako historická kniha (vzácný rukopis nebo tisk), ze které byly zachovány jenom kožené zdobené desky a dovnitř byly vevázány moderní časopisy a původní texty a ilustrace byly zničeny.
Ozývají-li se v poslední době hlasy – i z řad památkářů, že stavebněhistorický průzkum je zbytečně náročnou a rozsáhlou metodou poznání a že je třeba vypracovat metodu poznání staveb během jediného dne, pak tyto hlasy svědčí pouze o nedostatečné profesní kvalifikovanosti svých původců. Na takhle hloupé výroky o vědeckém poznání mají humanitní obory patrně patent. Nedovedu si představit lékaře, který by odmítal smysl vyšetření různými diagnostickými postupy, protože je to příliš časově náročné nebo příliš drahé, či fyzika, který by pochyboval o smyslu budování urychlovačů, protože jsou příliš nákladné a výzkum v nich nemá bezprostřední praktické užití.

Závěr:
- Je třeba pochopit význam SHP v rámci procesu poznání, a tedy uchovávání historie a formování kulturního profilu současné a budoucí společnosti.
- Je třeba odlišit SHP od běžné praxe vydávání písemných vyjádření odborných organizací a rozhodnutí výkonných orgánů památkové péče a zároveň podtrhnout význam SHP pro kvalitní výkon památkové péče.
- Je třeba trvat na metodické přísnosti provádění SHP a v souvislosti s tím i na patřičné a plné kvalifikovanosti osob, které SHP provádějí.


prof. PhDr. Mojmír Horyna